Únor 2008

Diplomy za hlasování

28. února 2008 v 16:01 | sisi1000 |  Ceny pro Vás-jiné
Mnohokrát děkuji;-)
Pro ostatní:
Hlasovat můžete dál...diplomky bych Vám udělala:-))

Otakárek fenyklový

28. února 2008 v 15:48 | sisi1000 |  Otakárek fenyklový
Tento u nás poměrně vzácný motýl se svojí krásou vyrovná i tropickým motýlům.
Otakárek fenyklový
třídahmyz - Insecta
řádmotýli - Lepidoptera
čeleďotakárkovití - Papilionidae
rodOtakárek - Papilio

Vzhled

Otakárek fenyklový právem patří mezi naše nejkrásnější motýly. Chrakteristická je pro něj výrazná černá kresba, lemující okraje jinak žlutavých křídlech. Na zadních křídlech s vlnkovitým okrajem střídá černou barvu modrá. Ve vnitřních úhlech zadních křídel tohoto motýla zdobí dvě červená oka. Mimo to si lze všimnout nápadných ostruh (též na zadních křídlech), které jsou pro naše otakárky typická. Jinak je housenka světle zelená s černými proužky, které ještě zdobí oranžové tečky. Na kráse mu také přidá jeho rychlý a elegantní způsob letu. Housenka je celkem nenápadně světle zelená s černými proužky, které jsou ozdobeny oranžovým tečkami. Je nápadná oranžovou vysunovatelnou vidlicí v záhlaví. Tato vidlice spolu se sekretem ze žlázy, který voní po fenyklu (od toho název fenyklový) nebo ananasu, by měla mít zastrašující účinek pro predátory.

Rozšíření

Pokud budete mít stěstí a otakárka spatříte, určitě to bude na sušších stráních stepního a lesostepního typu. Dospělí motýli se také často shlukují na vrcholech kopců vyvýšených míst v krajině. Mimo naší republiku se vyskytuje v celé Evropě Asii a Severní Americe.

Způsob života a potrava

Jako snad každý motýl, i otakárek rád saje nektar z pestrobarevných květů vyskytujících se v naší přírodě. Housenky se živí především rostlinami z čeledi mrkvovitých. Nemusíte se však bát toho, že by vám otakárkové zlikvidovali úrodu mrkve na vaší zahrádce. Dávají přednost jiným druhům.

Rozmnožování

V našich zeměpisných šířkách mívá tento druh motýla dvě generace ročně. První v dubnu a druhou v srpnu. Samičky kladou svá vajíčka na různé části okoličnatých rostlin - mezi ně patří i výše zmíněné mrkvovité.

Ochrana

Otakárek fenyklový patří v ČR mezi chráněné , ohrožené druhy (Dle vyhlášky 395/1992).
český názevOtakárek fenyklový
latinský názevPapilio machaon
hlavní znakyOstruhy, černě a modře lemovaná žlutá křídla. V zadním páru dvě malá červená oka
způsob životaSamotářský
rozšíření ČRCelá
rozšíření světEvropa, Asie, severní Amerika
potravaNektar
VývojDokonalý
počet generací v roce2
ochranaOhrožený druh

Za diplom

25. února 2008 v 18:52 | sisi1000 |  jiné
hlásni pro mě prosím na: http://sisi123.blog.cz/0802/soutez-o-nej-blog-1-kolo (jsem tam jako sisi1000)


hudební skladatelé

23. února 2008 v 18:36 | sisi1000 |  Hudební skladatelé
Postupně je budu přidávat na svůj blog, který bude věnován jen hudbě a to i jiné než vážné...

miluji Tě

23. února 2008 v 18:11 | sisi1000 |  jiné
smiley24/SEVeyesD03.gifMiluji Tě - jiné jazykysmiley24/SEVeyesD03.gif

andělé

23. února 2008 v 17:33 | sisi1000 |  Obrázky a gify


Báseň, autor já:-)

23. února 2008 v 15:05 | sisi1000 |  Básně
V koutě sedím sama,
všude,dokonce i doma,
okolo mě tisíce lidí chodí,
chtěla bych odplout lodí.
Je mi smutno,
já vidím dno,
z kterého neumím se odrazit,
ale vždy dokážu vše pokazit.
Nic jiného asi neumím,
škoda-lásku si nekoupím.
Moc bych o to stála,
za lásku vše dala,
copak toho chci moc?
Zase bude dlouhá noc.
Slzy hořké potečou mi po opět tváři,
a já budu mít pocit,že všichni jsou lháři...

smutný příběh

22. února 2008 v 17:18 | sisi1000 |  Smutné
Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".
Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.
Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednouse nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a and by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk naní teď někde na koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.
Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.
,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastolo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."
Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.
Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.
Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právě takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár.
Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli težce zraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel.
Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám dekuju".
Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretinya nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očima slazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.
Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.
Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu...
Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.
A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."
S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!
Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.
Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali ,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození.
Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou...

Nikdy se neopustíme

22. února 2008 v 17:11 | sisi1000 |  Smutné
Smutné písničky,venku sníh,sobota,sedíte u počítače....většina z vás tento pocit asi zná.Pocit kdy vám příde všechno těžké,nemožné a kdy se cítíte sami.Tento pocit prožívala i jedna holka.Byla strašně zamilovaná do jednoho kluka.Pořád si psali,telefonovali a vypadalo to,že se z toho co nevidět něco vyklube.Ze začátku to vypadalo jenom jako přátelství,ale pozdeji to začalo bejt vážnější.Potom ale začal couvat.Najednou to nebylo už to,co dřív.Choval se jinak.Přestali si psát a telefonovat a ta holka,která se jmenovala Naty se najednou cejtila strašně sama.Neměla s kym hrát na icq hry,neměla moc komu psát,neměla pocit bezpečí.Nebyl den,kdy by nebrečela,nebyl den,kdy by na něj nemyslela,nebyla noc,kdy by se jí o něm nezdálo.Pořád myslela jenom na něj a ostatní kluci jí nezajímali.Prostě jim nevěřila a ani se jí žádnej nelíbil natolik aby s nim chtěla bejt.Když už to trvalo několik měsíců řekla si dost a byla rozhodnutá mu to říct a taky to udělala.Bohužel stalo se to,co čekala-nevyjádřil se.Uplynul další měsíc a on nejevil žádný zájem.Chtěla na něj zapomenout a začít normálně žít.Bylo to strašně těžký.Chyběl jí...chybělo jí to volání....ty jeho slova....ty jeho pohledy.Jediné co jí po něm zbylo,byl jeden obrázek,který jí jednou poslal.Uplynulo pár týdnů a Naty si řekla,že na něj prostě nemůže zapomenout a ani nechce.Někde uvnitř cítila že to prostě nepůjde a že všechno dopadne dobře.Trápila se už tak dlouho,že zapoměla co to vlastně je štěstí.Neuměla se radovat a žila ve svym světě kterýmu nikdo nerozuměl.Byla z toho všeho už strašně vyčerpaná a slabá.Začalo se jí často stávat že z ničeho nic omdlela.Jednou omdlela ve škole a odvezli jí do nemocnice.Celý týden jenom spala a spala.Chodili za ní všichni známý a přáli si aby se co nejdříve uzdravila.Dokonce přišel i ten kluk.Chytil jí za ruku a i když nevěděl jestli ho slyší,řekl jí:"Promiň za všechno....byl jsem blbej a neuvědomoval jsem si co dělám...ale já tě mám moc rád a vždycky jsem měl."Začali mu téct slzy a dal jí ještě před odchodem polibek.Chodil za ní každý den.Jednoho dne se Naty konečně probudila.
O pár dní později: Naty už byla v pořádku a s tim klukem začala chodit.Byl to nejšťastnější člověk na světě.Slíbili si,že se nikdy neopustěj už.Jednou ten kluk ale nepřišel do školy.Naty se bála že se mu něco stalo,protože když nepřišel do školy,tak jí to vžycky řekl.Začala hodina a do třídy přišla učitelka.Vypadala strašně nešťastně a celý třídě oznámila,že ten kluk měl ráno nehodu na kole.Srazil ho vlak a on nepřežil.Naty tomu nemohla uvěřit.Byla v šoku a okamžitě se se strašnym pláčem rozběhla pryč.Pryč ze školy.V hlavě se jí vybavovalo uplně všechno co spolu prožili,každý jeho slovo.Běžela rovnou za jeho rodiči,protože jí v tu chvíli přišli nejbližší.Zazvonila a ve dveřích stáli nešťastní rodiče.Naty se rozbrečela ještě víc a vrhla se jim do náruče.Poprosila je jestli by u nich nemohla přespat,že domů nechce,že chce být u nich.Nechtěla aby volali její mámě.Nechali jí spát v pokoji toho kluka.Ráno jí ale řekli že musí domů.Její máma měla o ní velikej strach a nevěděla kde jí hledat.Rodiče toho kluka Naty přemluvili a odvezli jí domů.Její mámě všechno řekli.
O měsíc později: Naty skoro nechodila do školy.Celý den probrečela.Věřila na posmrtný život a věděla,že její bývalí kluk by si nepřál,aby se zabila,ale ona nemohla být na světě bez něj.Napsala mámě a všem ostatním přátelům dopis ve kterym naprosto všechno vysvětlila a řekla vše co chtěla říct.Vzpoměla si na jejich slib "Nikdy se neopustíme" a poslední vteřiny jejího života skončily...

Dost známé, ale pořád hezké a smutné

22. února 2008 v 17:06 | sisi1000 |  Smutné
Kluk - Dnes jsem tě postrádal ve škole, kde jsi byla?
Děvče- Jo… musela jsem jít k doktorovi
Kluk - [Oh] Vážně? Ty?
Děvče - Nic zvláštního.. každoroční prohlídka
Kluk - [Oh]
Děvče - Tak… co jsme dnes dělali v matice?
Kluk - Nic ti neuteklo.. jen spoustu zápisků
Děvče - OK dobře
Kluk - Jo….
Děvče- Hej .. mám otázku..
Kluk - ok , Ptej se
Děvče- Jak moc mě miluješ?
Kluk - Víš že tě miluju víc než cokoliv!
Děvče - jo…
Kluk - Proč ses ptala?
Děvče- ….>mlčí<…….
Kluk - Je něco špatně?
Děvče- Ne, všechno je v pořádku
Kluk - Dobře
Děvče - Jak moc ti na mě zaleží?
Kluk- Chtěl bych ti dát celý svět v úderu srdce kdybych mohl..
Děvče- Chceš?
Kluk - Samozřejmě že ano! >povzdech< je něco špatně?
Děvče - Ne všechno je v pohodě
Kluk - Určitě?
Děvče- Ano
Kluk - Dobře.. já doufám..
Děvče - Chtěl bys pro mě zemřít?
Kluk - Kdykoliv bych se pro tebe třeba zastřelil miláčku.
Děvče - Opravdu?
Kluk - Kdykoliv. Ale teď vážně , není něco špatně?
Děvče - Ne.. Já sem v pohodě, ty si v pohodě , my jsme v pohodě, všechno je v pohodě.
Kluk - ….. ok
Děvče - Dobře.. musím jít uvidíme se zítra ve škole
Kluk - Dobře .. Ahoj.. MILUJU TĚ
Děvče - …. Taky tě miluju , pa
DALŠÍ DEN VE ŠKOLE
Kluk - Čau, neviděl si dneska mojí holku?
Kamarád - ne
Kluk - >povzdech<
Kamarád - Ani včera tu nebyla
Kluk - Já vím… Celou noc měla obsazeném telefon..
Kamarád - Hele vole tak víš jaký holky někdy jsou..
Kluk - jo.. ale ona ne
Kamarád - Nevím co ti mám ještě říct …
Kluk - Tak dobře.. Musím jít na Angličtinu , uvidíme se po škole
Kamarád - ok , já jdu na chemii (je tam psáno silence = věda… nepodstatný)
TU NOC
crrr-
-crrr-
-crrr-
Děvče - Prosím?
Kluk - Ahoj
Děvče - [Oh] čau
Kluk - Ty jsi dnes nebyla ve škole?
Děvče - [Oh] Musela jsem jít na nějaký vyšetření
Kluk - Jsi nemocná?
Děvče - Hmm …. Musím jít, na druhé lince mi volá máma
Kluk - Počkám
Děvče - Může to trvat dlouho.. zavolám Ti později
Kluk - Dobře… Miluju Tě miláčku
>>Hodně dlouhá pauza<<
Děvče - (se slzou v oku) podívej, budeme se muset rozejít
Kluk - Cože???
Děvče - Je to to nejlepší co pro nás teď můžu udělat
Kluk - jo?
Děvče - Miluju tě
>>klik<< ((položení sluchátka))
DĚVČE NEBYLO VE ŠKOLE 3 TÝDNY A NEZVEDÁ TELEFONY
Kluk - Čau vole…
Kamarád - čau
Kluk - Co se stalo?
Kamarád - Nic.. hele mluvil si se svojí ex?
Kluk - ne
Kamarád - Takže si neslyšel?
Kluk - Neslyšel co?
Kamarád - Hmm , nevím jestli bych měl být ten co ti to řekne
Kluk - Vole! Co to kurva… MLUV!!!
Kamarád - [Oh] … zavolej sem 433-555-3468
Kluk - ok
PO ŠKOLE KLUK VOLÁ NA TO ČÍSLO
Hlas - Dobrý den, okresní nemocnice , sesterské oddělení
Kluk - [Oh] musel sem si splést číslo … Sháním svojí kamarádku
Hlas - Jaké se jmenuje pane?
((Kluk dává informace))
Hlas - Máte správné číslo, to děvče je jednou z našich pacientek
Kluk - Opravdu?? Co se stalo? Jak jí je?
Hlas - číslo jejího pokoje je 646 budova A , oddělení 3
Kluk - CO SE STALO?
Hlas - Prosím přijďte a můžete ji vidět
Kluk - POČKEJTE! NE!
-tůůůůůůt-
-tůůůůůůt-
KLUK JDE DO NEMOCNIC..DĚVČE LEŽÍ NA NEMOCNIČNÍ POSTELI
Kluk - Panebože! Jsi v pořádku?
Děvče - ……….
Kluk - Miláčku! Mluv se mnou!
Děvče - Já…
Kluk - Ty co? Ty CO?
Děvče - Mám rakovinu… a žiju na přístrojích
Kluk -…….. (strašně moc se rozpláče ) …….
Děvče - Dnes mi ty přístroje odpojí ….
Kluk - CO??
Děvče - Chtěla jsem ti to říct.. ale nemohla jsem
Kluk - Neřekla si mi to?!
Děvče -Nechtěla jsem ti ublížit
Kluk - Ty mi nikdy nemůžeš ublížit!
Děvče - Chtěla jsem jen vidět že cítíš to stejné co já .
Kluk - ??
Děvče - Miluju Tě víc než cokoliv! Chtěl bych ti dát celý svět v úderu srdce kdybych mohl.. Kdykoliv bych se pro tebe třeba zastřelil .
Kluk - ……
Děvče - Nebuď smutbý , miluju Tě a pořád tady budu s tebou
Kluk - Tak proč si se se mnou rozešla?
Sestřička - Mladý muži.. návštěvní hodiny jsou u konce
KLUK OPOUŠTÍ POKOJ..DĚVČE JE ODPOJENO OD PŘÍSTROJŮ A UMÍRÁ:Ale co chlapec neví je proč mu děvče kladlo ty otázky, chtěla aby to řekl na poslední chvíly, a rozešla se s ním jen proto že věděla že jí zbývajé pouze 3 týdny.A myslela si že ho tím ušetří trápení když se rozejdou než umře.
DALŠÍ DEN:Chlapec byl nalezen mrtvý se zbraní v ruce. VZKAZ ZNĚL : Řekl jsem jí že bych se pro ni zastřelil …. Stejně jako ona řekla že by pro mě zemřela…

O pejskovi- smutné

22. února 2008 v 17:05 | sisi1000 |  Smutné
Když jsem byla štěňátko, zabavila jsem tě svou hravostí a rozesmávala jsem tě. Nazýval jsi mě svým děťátkem a přes mnohé rozkousané boty a jiné pohromy jsem se stala tvým nejlepším přítelem. Vždy, když jsem byla zlobivá, pokýval jsi nade mnou prstem a zeptal jsi se: "Jak jsi mohla?!" - ale nakonec jsi mi vždy odpustil, povalil jsi mě na záda a poškrábal na bříšku.
Moje výchova k čistotnosti trvala trochu déle, než jsi předpokládal, protože jsi byl hrozně zaneprázdněný, ale spolu jsme to zvládli. Pamatuji si ty noci, když jsem byla přitulená v posteli k tobě, naslouchajíc tvým tajemstvím a snům a věřila jsem, že život prostě nemůže být lepší. Chodili jsme na dlouhé procházky, běhali jsme v parku, jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu (mně jsi dal jen kornoutek, protože prý zmrzlina není dobrá pro psy) a dřímala jsem na slunci, když jsem čekala na tvůj příchod domů na konci dne.Postupně jsi začal trávit víc času v práci a byl jsi zaneprázdněn svojí kariérou a víc času jsi věnoval hledání lidského partnera. Čekávala jsem na tebe trpělivě, utěšovala tě, když jsi měl zlomené srdce a byl jsi zklamaný. Nikdy jsem ti nevyčítala špatné rozhodnutí, vždy jsem nadšeně vítala tvůj příchod domů a radovala jsem se s tebou, když jsi se zamiloval. Ona, teď tvoje žena, není "pejskař" - ale i tak jsem jí přivítala v našem domě, snažila jsem jí projevit svou náklonnost a poslouchala jsem ji. Byla jsem šťastná, protože ty jsi byl šťastný. Potom přišly děti a já byla vzrušená spolu s tebou. Fascinovala mě jejich růžovost, jejich vůně a též jsem se chtěla o ně starat. Ale ty a ona jste se obávali, že by jsem jim mohla ublížit a já jsem trávila většinu času zavřená v jiném pokoji nebo v kleci. Ach, jak jsem je chtěla milovat, ale byla jsem se "zajatcem lásky". Když vyrostly, stala jsem se jejich kamarádkou. Věšely se na mou srst a tahaly se za ni nahoru, na své vratké nožičky, strkaly mi prstíky do očí, zkoumaly moje uši a dávaly mi pusinky na nos. Milovala jsem to všecko okolo nich a jejich dotyk - přestože tvůj dotyk byl teď takový ojedinělý - a kdyby bylo třeba, bránila bych je vlastním životem. Vkrádala jsem se do jejich postelí a poslouchala jejich trápení a tajné sny a spolu jsme čekali na zvuk tvého auta na příjezdové cestě.
Bývaly časy, že když se tě zeptali, jestli máš psa, ty jsi vytáhl z peněženky mojí fotku a vyprávěl si jim o mě příběhy. V posledních letech už jen povíš "ano" a změníš téma. Už nejsem "tvůj pes", ale "jen pes" a rozčilují tě všecky výdaje na mě. Teď máš velkou pracovní příležitost v jiném městě a ty a oni se budete stěhovat do bytu, kde není dovolené mít zvířata. Udělal jsi správné rozhodnutí pro svoji rodinu, ale byly časy, kdy já jsem byla tvá jediná rodina. Byla jsem vzrušená z cesty autem, ale když jsme přijeli k zvířecímu útulku, bylo tam cítit psy a kočky, strach a beznaděj. Vyplnil si papíry a řekl dvěma ženám, které si mě přebíraly: "Vím, že jí najdete dobrý domov." Pokrčily ramenem a věnovaly ti bolestný pohled. Poznaly reálnost umístění psa ve středním věku, i když s "papírama". Musel jsi vyprostit prsty tvého syna z mého obojku, když křičel "Ne, taťko! Prosím, nenechej je sebrat mého psa!" A já jsem měla o něho starost. Jakou lekci jsi mu to právě dal o přátelství a věrnosti, o lásce a zodpovědnosti a o úctě k celému životu? Rozloučil jsi se se mnou poplácáním po hlavě, vyhnul jsi se mému pohledu a zdvořile si odmítl vzít si můj obojek a vodítko. Pospíchal jsi, protože jsi měl nějaký termín a teď mám jeden i já.Když jsi odešel, ty dvě milé pani řekly, že jsi pravděpodobně o všem věděl několik měsíců dopředu a neudělal jsi žádný pokus najít mi nový domov. Potřásly hlavou "Jak jenom mohl?" Věnují nám tu v útulku tolik pozornosti, kolik jim to jejich nabitý rozvrh dovolí. Krmí nás, samozřejmě, ale moje chuť k jídlu se ztratila už před mnoha dny. Nejdřív jsem vyskočila a pospíchala ke vchodu vždy, když někdo procházel okolo mého kotce, doufajíc, že jsi to ty, že jsi změnil názor - že to celé byl jen zlý sen… a nebo jsem doufala, že to bude aspoň někdo, kdo se o mě zajímá, někdo kdo mě zachrání. Když jsem si uvědomila, že nemůžu soupeřit o upoutání pozornosti s hravostí šťastných štěňat, neuvědomujících si svůj osud, ustoupila jsem do nejvzdálenějšího kouta a čekala jsem.
Slyšela jsem její kroky, když pro mě přišla na konci jednoho dne a kráčela jsem za ní uličkou do oddělené místnosti. Velmi tichá místnost. Dala mě na stůl, poškrábala za uchem a pověděla mi, abych se nebála. Srdce mi bušilo v předtuše toho, co přijde, ale míchal se v tom i pocit úlevy. Zajatec lásky odešel v příběhu dní. Jak už to mám v povaze, víc jsem se strachovala o ni. Břemeno, které nosí, ji hrozně tíží, a já to vím stejně, jako jsem poznala každou tvou náladu. Jemně mi oholila přední nohu a slza stekla dolu po její tváři. Oblízla jsem její ruku stejně jako jsem byla zvyklá tebe utěšovat před mnohými roky. Odborně vsunula jehlu do mé žíly. Pocítila jsem píchnutí a studenou tekutinu proudící do mého těla, ospale jsem si lehla, podívala jsem se do jejích milých očí a zamrmlala jsem "Jak jsi mohl" Možná protože rozuměla mé psí řeči, řekla: "Je mi to tak líto." Poplácala mě a honem mi vysvětlovala, že je to její práce zabezpečit, že půjdu na lepší místo, kde mě nebudou ignorovat, týrat ani zanedbávat, a kde se nebudu muset bránit - místo plné lásky a světla, tak odlišné od tohoto místa na Zemi.
A s posledním zbytkem mé energie jsem se jí snažila přesvědčit zavrtěním mého ocasu, že moje "Jak si mohl?" nebylo myšlené na ní. Bylo to určené tobě, můj milovaný pane, na tebe jsem myslela. Budu na tebe myslet a čekat navždy. Kéž by ti každý v tvém životě prokázal takovou věrnost.

smutné-článek

21. února 2008 v 18:34 | sisi1000 |  Smutné
A po tvářích jí tekly slzy. Byla zrovna zima. Z její jemné ručky vyklouzly klíče a spadly rovnou do kanálu. Otřela si tvář, pohlédla do žlutého světla rozsvícené lampy a kráčela temnou ulicí dál. Její telefon neustále zvonil a na displeji se objevovalo Broučínek. Její uplakané oči se podívaly na displej a spustily pár slz. Telefon nezvedla a pokračovala ulicí. Tou temnou ulicí, kde každý opilec ji zastavil a ona se na něho ani nepodívala.
Došla až k metru, sestoupila na nástupiště a vyčkala na vlak. Na ten poslední vlak, který vyjíždí o půlnoci a doveze ji do centra města. Nastoupila, oči měla neustále sklopené a sedla si k okénku. Vlak se rozjel a ona naposledy pohlédla na nástupiště, kde prožila tolik krásných chvil. Kde každé ráno čekala na vlak a každé odpoledne tu vystupovala. Nikdy nezapomene na tu krásnou stanici, kterou měla tolik ráda. Po cestě se loučila s každou stanicí, až dojela na tu svou. Tam vystoupila a rozeběhla se ke schodům. Zdolala schody a vyšla na nádraží. Tam si zakoupila lístek, který ji odveze z tohohle města do jiného.
Nastoupila do vlaku a rozloučila se se svým rodným městem. Když se vlak rozjel, plakala. K hrudi si tiskla svůj malý batůžek, který nosívala do školy. Cesta se ji zdála být věčná, nemohla ani na chvilku usnout, nemohla si ani číst. Telefon ji neustále zvonil, bylo to pro ni těžké opustit rodiče, svého přítele a rodné město. Věděla však, že je to nutné. Že se s nimi už nechce vidět. Vzpomínala na to, co provedla.
Se svým přítelem byla šťastná do té chvíle než se pohádali. Zjistila, že to byla její vina, ale věděla, že se ji nevzdá. Také věděla, že když budou spolu, tak to bude neustále stejné. Neustále se budou hádat. Nechtěla mu ubližovat a tak se rozhodla odjet.
Vlak dojel do města. Vystoupila a pohlédla na oblohu. Sedla si na lavičku a čekala, kdy bude ráno. Telefon ji neustále zvonil a chodily jí zprávy od přítele. Se slzami v očích vypnula vyzvánění a telefon hodila do nejbližšího koše. Teď už ho potřebovat nebude. Vzala si batoh a dala ho na lavičku tak, aby ji dělal dobrý polštář. Vzpomínala na ty krásné chvíle, které prožila a po tvářích jí tekly slzy. Začala ji být zima. Schoulila se do klubíčka, že se zahřeje, ale zima ji byla neustále. Po chvíli usnula. Usnula navěky. Zmrzla a po tvářích měla zmrzlé slzy.

smutné

21. února 2008 v 18:17 | sisi1000 |  Smutné
"Maminko, proč pláčeš?"
"Já nepláču zlatíčko..to jsem si jen na něco vzpomněla"
"A na co maminko? Na tatínka?"
"Ano zlatíčko.. za chvíli se s ním uvidím, víš?"
"Ale maminko, vždyť si říkala že odešel a nevrátí se.."
"To je pravda zlatíčko.."
"A kam za ním půjdeš maminko?"
"Hrozně moc daleko, zlatíčko"
"Maminko, proč ode mě odcházíš?"
"Neboj zlatíčko..vždycky tu zůstanu s tebou"

"Maminko?...Maminko, kde jsi?!"

Nádherný a smutný

21. února 2008 v 18:15 | sisi1000 |  Smutné
Chlapec a dívka jeli na motorce rychlostí přes 120km/h
D: Spomal, nebo sletím!

CH: Ale nesletíš, pevně se mě drž!

D: Spomal prosím, já se bojím.

CH: Ne, je to zábava!

D: To teda není , prosím spomal!

Ch: Fajn, tak jo, když mi řekneš že mě miluješ.

D: Miluju tě, spomal už...

CH: Teď mě prosím obejmi, jako by to bylo naposled.

Dívka ho obejme....

D: Spomalíš už konečně?!

CH: Můžeš mi sundat helmu a nasadit si jí?? Překáží mi...

Druhý den v novinách

Motorka narazila do budovy kvůli selhání brzd. Byli na ní dva lidé, ale jenom jeden přežil.

Pravdou je, že chlapec v půlce kopce zjistilt, že mu vypověděli brzdy, ale nechtěl, aby to jeho přítelkyně věděla. Místo toho chtěl, aby mu řekla, že ho opravdu miluje, naposledy ho obejmula a potom jí dal svou helmu, i když věděl, že to znamená jeho smrt, jen kvůli tomu, aby ona mohla žít...

Tvoje jméno nebo přezdívka v Japonštině

21. února 2008 v 18:11 | sisi1000 |  jiné
Já- sisi: arikiariki
A - ka
B- tu
C- mi
D- te
E- ku
F- lu
G- ji
H- ri
I- ki
J- zu
K- me
L- ta
M- rin
N- to
O-mo
P- no
Q- ke
R- shi
S- ari
T-chi
U- do
V- ru
W-mei
X- na
Y- fu
Z- zi

Colorfull

21. února 2008 v 18:03 | sisi1000 |  Colorfull

Smajlíci 0.1

21. února 2008 v 18:02 | sisi1000 |  Smajlíci
Z LIDE.CZ
Opičky: S8-DDS8-?S88-)NE8-)S;-)S::-)
Kývající: KBKBKBKBKBLukýýýýýýýLukýýýýýýýLukýýýýýýýLukýýýýýýýLukýýýýýýýLukýýýýýýý
Normální s chatu: :-D:-)):-);-):-)8-):-0:-[:-(;-((
Mluvící smile: ajaajaajaajaajaaja
Různé: :)LukýýýýýýýJ.pcd2appleKB:-0LexilushLexilushhvezdapostankapostankamc.linbiglLexilushLexilushchodecneanojitulajitulajitulajitulajitulkaAaaa=8o)uglym.a.b.jitulajitulajitulajitulaVodnářVáhy
JINÉ

Papoušci

21. února 2008 v 17:55 | sisi1000 |  Obrázky a gify

Přiroda

21. února 2008 v 17:54 | sisi1000 |  Obrázky a gify